Když si náš proces sebevzdělávání představíme jako plavbu po řece, studánka s pramenem představuje naše narození a odírání naší loďky o úzké břehy potůčku představuje bolestivá poznávání reality (horká kamna). Moře naopak představuje závěr naší plavby, kdy jsme se téměř všechno dozvěděli, včetně toho, že víme strašně málo (nekonečný vodní obzor). Od studánky po moře se pohybujeme v různých proudech a různě vzdálení od obou břehů, abychom to se sebevzděláváním (pozorováním pobřeží) neměli tak jednoduché.
Někdy je plavba klidná, máme dost času pozorovat levý i pravý břeh. Pohybujeme se zvolna, mnoho pobřežních detailů můžeme zkoumat dostatečně dlouho, než nám zmizí z dohledu za ohybem řeky. Míváme přesvědčivější pocit, že věcem rozumíme. Zvláště nyní, na konci roku, chceme tento pocit mít: uplynulý rok za sebou uzavřít s pocitem, že jsme mu rozuměli a že z něho odcházíme s pochopením.
Pozorování obou břehů si můžeme představit jako vybírání informačních zdrojů. Nikdy se o březích nedozvíme vše. O březích se dozvíme to, na co upřeme pohled. Čím pomaleji se po řece pohybujeme, tím více detailů obsáhneme. Vybíráme si oficiální informační zdroje, jakož i neoficiální informační zdroje. Sledujeme takzvaný mainstream, jakož i takzvanou alternativu. Díváme se napravo i nalevo, neboť oba břehy mainstream a alternativa zobrazují různým způsobem. V klidných časech toto zvládneme. Uplynulý rok bohužel nebyl klidný.
V uplynulém roce se proud zrychlil. Obrysy věcí, které pozorujeme, jsou rozmazanější. Řeka se zrychluje proto, že se zužuje – břehy jsou blíže a věci se nás tím pádem více dotýkají. Současně jsou věci rozmazanější. Místo toho, abychom si byli jistí v tom, co pozorujeme, máme spíše pocit, že víme, co pozorujeme. Na místo poznávání nastupují pocity.
Vyhýbejme se informačním zdrojům, které prvoplánově vyvolávají pocity. A to jak v mainstreamu, tak v alternativě, a to jak na levém břehu, tak na pravém břehu. Pocit je zlo.
Rok 2022 byl rok pocitů.