Halucinace je klinicky závažnou kvalitativní poruchou vnímání, můžeme ji definovat jako dojem reálného vjemu bez působení příslušného podnětu. Máme-li halucinace, jsme nezvratně přesvědčeni o pravdivosti vnímaných jevů a jednáme tedy v souladu s nimi.
Známe řadu osob, které jsou nezvratně přesvědčeny o pravdivosti vnímaných jevů a jednají tedy v souladu s nimi. Známe řadu osob, které jsou nezvratně přesvědčeny, že Rusko vyprovokovalo jakousi válku. V souladu s tím Rusko odsuzují.
Realita je nesmírně složitější. Nic se neděje bez příčiny. Máme-li sklony k halucinacím, příčiny nevnímáme. Přitom mohou existovat dva důvody, proč příčiny nevnímáme. Buď proto, že se u nás halucinogenní stavy natolik rozvinuly, že vůbec nejsme schopni realitu pojmout, nebo proto, že realitu z nějakého důvodu úmyslně ignorujeme, přestože víme, že to co vnímáme, není skutečné. U sebe jsme schopni úmyslnost vyhodnotit, u jiných osob to dokáže vyhodnotit pouze psychiatr po komplexním vyšetření. Není nám známo, že by osoby, které ovlivňují veřejné mínění, pravidelně navštěvovaly psychiatry.
Mají politici halucinace ? To je těžká otázka, neboť nemůžeme nahlédnout do jejich chorobopisů. Přitom na správné odpovědi závisí náš život. Ovlivňují politici negativně náš život proto, že mají halucinace ? Pokud bychom věděli, že navštěvují psychiatrickou ordinaci a léčí se, mohli bychom jim úlety odpustit. Jednoho dne se z nich stanou lidé, jako jsme my. Pokud ovšem úmyslně ignorují realitu, jsme ztraceni.
Mohli bychom z fleku vytvořit seznam politiků, kteří trpí halucinacemi. Pár z nich se možná jednou stane lidmi. Ty ostatní, úmyslně halucinogenní, musíme úmyslně ignorovat stejně, jako oni úmyslně ignorují realitu.
Hezké. I tak hořké od vás potěší.