Tím, jak jsme se častěji, než bylo zdrávo, oháněli demokracií, pojem se nám vyprázdnil. Nyní už musíme hledat náhradní obsah, neboť vláda lidu zmizela pod nadvládou nadlidí. Chceme-li demokracii pochopit, hledáme náhradní vyjádření, které nám nezní cize a odtažitě. Jedno takové vyjádření se nabízí.
Demokracii prožíváme na vlastní kůži, máme-li možnost volby.
Svobodně se rozhodujeme, co je pro nás lepší. Půjdeme-li doprava či doleva, půjdeme-li sami nebo s davem, budeme-li si přitom hvízdat nebo nadávat. Máme-li svobodu volby ve smyslu, že můžeme jít doprava či doleva, ale při chůzi doleva dostaneme ránu obuškem, máme-li svobodu volby ve smyslu, že můžeme jít sami nebo s davem, ale při chůzi sami dostaneme dvě rány obuškem, máme-li svobodu volby ve smyslu, že si můžeme hvízdat nebo nadávat, ale při nadávání dostaneme tři rány obuškem, pak žádnou svobodu volby prakticky nemáme, neboť se nechceme nechat svobodně bít obuškem. Svobodu volby máme pouze teoreticky, jako teoreticky máme demokracii.
Budeme zřejmě protestovat proti ranám obuškem. Rány obuškem ovšem nejsou to, co ohrožuje demokracii, svobodu volby. Ráně obuškem se můžeme šikovně vyhnout. Ráně obuškem se však nevyhneme, je-li chůze doleva zakázaná zákonem, je-li chůze o samotě zakázaná zákonem, je-li nadávání při chůzi zakázáno zákonem. Než budeme protestovat proti ranám obuškem, zvažme, zda bychom neměli protestovat proti něčemu daleko závažnějšímu – proti zákonům.
Mohli bychom zde zavést takzvanou „cancel culture“, kulturu rušení zákonů. S každým zrušeným zákonem se rozšíří naše možnosti volby. S každým zrušeným zákonem se nám reálně přiblíží demokracie. Jednou možná i pochopíme, co to demokracie je.
To až budeme mít možnost volby naplnit pojem „demokracie“ vlastními představami.