Postižení smyslů nyní chodívá pospolu. Můžeme být slepí, můžeme být hluší, můžeme být němí, ale můžeme být také hluchoněmí. Nyní můžeme být i slepohluší. Příkladů najdeme dost.
Kombinace hluchoty a němoty má své racionální vysvětlení. Neslyšíme-li zvuk, neslyšíme ani vlastní řeč, která se nám tím pádem nerozvine. Když máme funkční hlasivky, nějaké zvuky můžeme vyluzovat, ale reálně jsme němí, protože nekomunikujeme řečí. Kombinace slepoty a hluchoty tak jednoduché racionální vysvětlení nemá. Můžeme mít porušené části mozku, kde se nacházejí centrum zraku a centrum sluchu. Je velmi vzácné mít porušená obě centra, takže pokud jsme slepohluší, došlo u nás k rozsáhlejšímu poškození mozku, případně u nás došlo k ještě závažnější poruše.
Počet osob s poruchou zraku a současně s poruchou sluchu kolem nás v poslední době výrazně narůstá. Všímáme si, že mnoho z nás například vidí černobíle. To, co se nám nelíbí, vidíme černě, a naopak to, co se nám líbí, vidíme bíle, ve smyslu hesla: kdo nejde s námi, jde proti nám. Současně jsme hluší k argumentům o tom, že svět je neskonale barevnější. Argumenty doléhají k našim uším, ale my je neslyšíme. Tak se projevuje slepohluchota.
Jednoduché racionální zdůvodnění, proč jsme slepohluší, neexistuje. Naši rodiče byli normální, tudíž nejedná se o dědičnou poruchu. V mnoha případech jsme slepohluší dobrovolně, případně lehce donuceně přísunem výhod. Být slepohluchým nám přináší výhody, neboť máme výnosnější práci, morálnější přátele a ukojenější pocit sebeukojení. Ani to však není racionální zdůvodnění, protože takové chování nemá s ráciem nic společného. Zbývá jediné vysvětlení.
Náš mozek není poškozen. Náš mozek nemůže být poškozen, neboť to, co není, nemůže být poškozeno.