Do českého slovníku proniklo slovo „windfall“. Všimněme si, že jsme se ani nepokusili použít české vyjádření pro něco, co kvůli větru neočekávaně padá ze stromu. Kdybychom v tu chvíli stáli pod jabloní a neočekávaně padající jablko by nás neočekávaně udeřilo do čela, možná by se nám neočekávaně rozsvítilo, že se nejedná o normální situaci. Jablka chceme sbírat z vlastní vůle a až tehdy, když jsou zralá.
Spadne-li nám neočekávaně do klína nějaký prospěch, například ve formě daně, padneme na kolena a prosíme vítr, aby nepřestával. Začneme obíhat všechny „jabloně“ v daňovém sadu, aby nám do klína napadalo co nejvíce. Nemáme nejmenší důvod stát jenom pod „bankovní jabloní“ nebo „energetickou jabloní“. Víme, že v sadu je úrodných „jabloní“ víc než dost.
Jsme zbrojařská velmoc. Úroveň jsme si udrželi i přes minulá humanistická gesta, kdy jsme se svého potenciálu vzdávali ve prospěch humanity, tj. ve prospěch zahraniční zbrojařské konkurence. Přesto nám stále zůstala solidní „zbrojařská jabloň“.
Projdeme-li se po sadu, najdeme řadu dalších jabloní. Například „automobilovou jabloň“, „farmaceutickou jabloň“, „supermarketovou jabloň“. Jablek z větru může být tolik, že je ani neuneseme. Stačí, když si počkáme na příhodný vítr, případně když větru poručíme. Poroučet větru umíme, to jsme ze socialismu nezapomněli, jen mu dnes říkáme „wind“.
Jen si musíme dát pozor na vykutálené sadaře, kteří budou stěhovat svoje sady do závětří. Pak budeme mít utrum a kousneme si do kyselého jablka.