Podle Světové banky trvale klesá fertilita. Zatímco v roce 1960 se pohybovala kolem 5 dětí na jednu rodičku, dnes je to 2,4 dětí na rodičku. Přelidnění planety by nám nemělo hrozit. Bylo by zavádějící spekulovat o limitech růstu, postupně bychom se měli vylidnit. Proč tento očividný závěr nekoresponduje s naším očekáváním ? Proč očekáváme 11 miliard lidí na konci tohoto století ? Proč stále mluvíme o hrozbě planetární katastrofy ? Pes je zakopaný jinde:
V příštích 4 minutách se na světě narodí přibližně 1.000 dětí. Z toho téměř polovina v těchto zemích: 172 v Indii, 103 v Číně, 57 v Nigérii, 47 v Pákistánu, 32 v Kongu, 31 v Indonésii, 30 ve Spojených státech, 25 v Etiopii, tj. celkem 497 dětí za 4 minuty, 7.455 dětí za hodinu, 178.920 dětí za den, 65.305.800 dětí za rok, tudíž 5 miliard do roku 2100, kdy nejstarším dětem bude 78 let. Započítáme-li, kolik z nás mezitím skoná a jak mezitím poklesne fertilita, nedostaneme se na 11 miliard v roce 2100. Dostaneme se ovšem k dramaticky nerovnovážnému geografickému rozmístění lidí na planetě.
Dramaticky nerovnovážné geografické rozmístění lidí na planetě, kdy se budeme hromadit v Africe a v Asii, povede k rozkymácení rotační osy Země kvůli pohybu těžiště. Země by mohla opustit oběžnou dráhu Slunce a zamířit k souhvězdí Orion. Sice bychom tím vyřešili meziplanetární cestování, ale mohli bychom při cestě ztratit Měsíc a přijít o poetiku pozemského života. Takový život by byl, přiznejme si, nanic. Proto musíme předejít planetární katastrofě.
Při české fertilitě 1,7 dětí na jednu rodičku musíme zapomenout na jakoukoli xenofobii vůči Indům, Číňanům, Nigerijcům, Pákistáncům a dalším a otevřít jim dveře našich domovů. Ať už se máme jakkoli bídně, jedině s Indy, Číňany, Nigerijci, Pákistánci a dalšími v našem obýváku zabráníme planetární katastrofě a budeme si moci v nočním svitu společně číst Baudelaira či Nezvala.