V ulicích jsme kdysi mohli vídat úřední tabuli:
„Das Betteln ist nach § 2 des Gesetzes vom 24. Mai 1885 Nr. 89 R.G.BI. bei Strafe von 8 Tagen bis zu 3 Monaten Arrest verboten.“
Přesněji řečeno, mohli ji vídat naši předci, neboť zákaz žebrání platil na území Rakousko-Uherska. Čas oponou trhnul a zastaralé c.k. zákony vzal vítr pokroku. Nyní jsme demokratickou zemí a žebrání tudíž podléhá demokratickým pravidlům a není omezováno. Žebrat můžeme kdykoli a kdekoli. Pokud nás tedy neomezí městští zastupitelé nějakou obecně závaznou vyhláškou.
Podmínkou uplatnění místního omezení je vymezení pojmu „žebrání“. Žebráním se rozumí taková činnost, kdy fyzická osoba vyzve aktivně nebo pasivně jinou konkrétní fyzickou osobu k tomu, aby jí bezprostředně poskytla finanční nebo věcný dar. Můžeme se setkat i s jinými definicemi žebrání, ovšem podstata zůstává stejná – žebrá fyzická osoba u jiné fyzické osoby. Žebráním zavánějíci konání fyzické osoby vůči právnické osobě či státu již není žebrání. To má praktické důsledky.
Konáme-li na státním úřadu způsobem, jež by někdo nazval žebráním, nejdeme po žebrotě, nýbrž jdeme po státních příspěvcích. Přestože výsledek konání je tentýž, jako kdybychom žebrali, podle práva nežebráme. Podle premiéra bychom se dokonce neměli stydět konat činnost, jež má všechny znaky žebrání. Prakticky žebráme, teoreticky nežebráme. Nemůžeme být odsouzeni do žaláře na osm dní až tři měsíce. Podle premiéra žebráme demokraticky.
Pochopitelně víme, že žebrání je činnost společensky nepřijatelná. Na živobytí si máme vydělávat prací. Měli bychom tedy oprášit staré úřední tabule:
„Žebrání je podle § 2 zákona ze dne 24. května 1885 č. 89 R.G.BI. zakázáno pod trestem odnětí svobody od 8 dnů do 3 měsíců.“
Než tak učiníme, počkejme si, dokud nás premiér nepřivede na hospodářskou úroveň Rakousko-Uherska devatenáctého století.