Neměli bychom podceňovat shovívavost české exekutivy a práva k možnosti bojovat proti Rusku v cizích službách. Tato příležitost se totiž nemusí již opakovat.
Mnohé z nás ani v koutku duše nenapadlo sbalit si věci, které se nám bez užitku válejí na půdě, protože jsme přestali trempovat. Máme tam celtu, kanady, zálesácký nůž a skládací vařič. Necháváme je tam hnít, protože k textování a k hraní wowka jsou nám k ničemu. Pomalu ztrácíme schopnost přežít. A ztrácíme jednu mimořádně důležitou schopnost.
K zastřelení nepřítele dokonale ovládáme bleskurychlé stisknutí klávesové kombinace. Nepociťujeme tíhu zbraně a její zpětný ráz. Kvůli výstřelu jsme si ani nerozlili kafe na stole. Chodíme-li trénovat na střelnici, ke stisknutí kohoutku máme libovolnou délku přípravy, abychom zasáhli desítku. Neruší nás dopady granátů, protože stojíme v kabince se sluchátky na uších. Naše střelecké dovednosti jsou prakticky omezené, pokud nejsou veskrze teoretické. Vystřelit na člověka, který navíc nestojí jako solný terč, se nám dosud nepodařilo. Nyní máme příležitost.
Když zasáhneme ruského mužika do hlavy, obrazovka se nám zbarví do ruda. Když zasáhneme ruského mužika do hrudi, odlétne nám z obrazovky mimo hrací pole. Když zasáhneme ruského mužika do nohy, jednonohý mužik zpomalí a máme čas střelit ho do hlavy nebo do hrudi. To se nám při běhu ukrajinskou stepí nepoštěstí.
Nyní nám česká exekutiva a právo nabízejí beztrestnou možnost zjistit, co se nám zbarví a co kam odlétne. Navíc se pak můžeme stát vývojáří a zdokonalit wowko. Doplnit novou výzbroj a jaderné granáty házet úderem pěstí do klávesnice.