Když jsme navštívili Krkonoše, narazili jsme při cestě ze Špindlerovky na Sněžku na hraniční kámen. Přislo nám přirozené, že hraniční kámen je právě tady, nikoli jinde. Hranice je umístěna na hřebeni, z jednoho svahu je to do Česka, z opačného svahu je to do Polska. Jiným přirozeným umístěním hranice je řeka, kdy bychom na hraniční „plovoucí“ kámen narazili při cestě z Basileje do Karlsruhe, kdy z levého břehu je to do Franice a z pravého břehu je to do Německa, nebo jako je ze severního břehu Bodamského jezera do Německa a z jižního břehu je to do Švýcarska. Hraniční linie je přírodní. Poněkud méně přirozené by nám přišlo, pokud bychom narazili na hraniční kámen při cestě saharskou pouští, kde by bylo na sever do Egypta a na jih do Súdánu jenom proto, že jdeme po 22. rovnoběžce. Naprosto nepřirozené by nám přišlo, pokud bychom narazili na hraniční kámen při cestě od řeky Moravy do Bílých Karpat, hraniční kámen by mohl být před kterýmkoli domem v Sudoměřicích.
Umístění hraničního kamenu bývávalo určeno vždy po válečných konfliktech. Po třicetileté válce jeho umístění určila Vestfálská dohoda, po napoleonských válkách Vídeňská dohoda, po první světové válce Versailleská dohoda a po druhé světové válce umístění hraničního kamenu určila Jaltsko-Postupimská dohoda. Po česko-slovenském konfliktu umístění hraničního kamenu určila komise. Uvědomme si, že umístění hraničního kamenu je dočasná záležitost. Aby se z dočasné záležitosti stala trvalá záležitost, musejí si trvalé umístění hraničního kamenu vynutit účastníci dohod vojenskou silou. Stát se takzvanými garanty mezinárodního uspořádání. Bude-li či nebude před naším domem stát hraniční kámen, musejí garantovat velmoci s dostatečnou vojenskou silou.
Z neúprosné logiky věci vyplývá, že naštveme-li velmoc s dostatečnou vojenskou silou, nemůžeme si být jisti, na co narazíme při cestě z našeho domu.