Mnohé z nás překvapila polemika mezi politickou scénou a blogovou scénou. A to ze dvou důvodů.
My pozorní jsme zaznamenali polemiku mezi politikem Davidem a bloggerem Vidlákem. V tuto chvíli nejde o obsah polemiky, nýbrž o pouhý fakt, že obě strany polemiku otevřely. To nebývá v našich končinách zvykem, respektive se v naši končinách to není vůbec zvykem. Pokud zazní nějaké reakce politické scény na blogerskou scénu, jedná se o reakce posměšné, povýšené a moralizující. V tomto případě to neplatí.
Z obou stran je patrný respekt. Už se nedělíme na ty, co všechno vědí a všemu rozumějí, a na ty, co si jenom myslí, že všechno vědí, a ničemu nerozumějí. Tento fakt může být pro blogerskou scénu povzbuzující, ale také svazující.
Druhým důvodem, proč polemika stojí za povšimnutí, je to, že kašpárkovské divadlo pravděpodobně končí. Zvykli jsme si uvažovat ve dvou kategoriích „my“ a „oni“, přičemž oni jsou ti, co o nás rozhodují, zatímco my si z jejich rozhodnutí děláme blázny, což je jediná možná reakce na nesmysly, se kterými nemůžeme nic dělat. Všichni oni nemusejí být kašpárky, což nám nesmírně stěžuje práci. Co když má kašpárek plán, jak si hrát na kašpárka, aby se jednou stal králem a kašpárkovské divadlo zrušil ?
Co s tím ?
Nechceme být v roli dělníků ČKD Lokomotivka, kteří křičí „Nejsme děti ! Nejsme děti !“ v reakci na oprávněný výrok, že „v žádné zemi, ani rozvojové, ani socialistické, ani kapitalistické, neexistuje to, aby patnáctileté děti určovaly to, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být“.
Nechceme být ani v roli otrokovických křiklounů, kteří křičí „Demisi ! Demisi !“ v reakci na nemastný neslaný komunikační pokus premiéra, který má jiný názor na ukrajinský konflikt a který oprávněně říká: „Vy si nechcete povídat…To nejde…“.
Jestli si neuvědomíme přicházející změnu, dosáhneme z obou úst jen: „Nechceme dialog s lidmi, kteří nám říkají, abychom odešli.“.