Protože jsme prý ve válce a s našimi zbraněmi popoháníme Ukrajince do boje, musíme právě dnes zdůrazňovat: Ať mír dál zůstává s touto krajinou.
Protože se podporujeme v předsudečné nenávisti k ruským švábům, musíme právě dnes zdůrazňovat: Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou.
Protože svoláváme hromy, blesky na všechny, kteří s námi nesouhlasí, musíme právě dnes zdůrazňovat: Z oblohy mrak zvolna odplouvá a každý sklízí setbu svou.
Pokud přemýšlíme, co bude po „válce“ (nikdo nikomu válku nevyhlásil), s vysokou pravděpodobností mír nezůstane s touto krajinou, zloba, závist, zášť, strach a svár nepominou a z oblohy žádný mrak neodpluje. Žádná vláda našich věcí se k nám nenavrátí. Pokud tedy přemýšlíme o tom, co bude, což je při normální funkci mozku nesmírně obtížné.
Jednou ze základních funkcí našeho mozku je jeho vlastní obrana. Čím více si náš mozek uvědomuje blížící se katastrofu, která má potenciál jej zničit, tím více náš mozek vytěsňuje informace o blížící se katastrofě, a to proto, aby ho vzrůstající panika nevyřadila z činnosti. Náš mozek nemá rád, když ztrácí kontrolu. Museli bychom ho opít nebo zdrogovat, aby ztratil sebezáchovný obranný mechanismus.
My víme, že už nebude mír s touto krajinou. My víme, že zloba, závist, zášť, strach a svár už nepominou. My víme, že z oblohy mrak už neodpluje. Proto náš mozek slovo mír vytěsníl. Vytěsnil i antonyma ke zlobě, závisti, zášti, strachu a sváru. A také vytěsnil bezmračnou oblohu.
Náš mozek opakuje, že ta setba nebyla zas až tak špatná, a že až ji sklidíme, nějak to zvládneme a přežijeme. Modleme se. To nám obranný mechanismus mozku jistě dovolí.