Podle Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod, má každý právo vlastnit majetek. Přitom:
„Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“
(Listina, čl. 11, odst. 4)
Můžeme tedy svobodně hromadit majetek, aniž by byl kdokoli oprávněn nám ho sebrat, s výše uvedenou výjimkou. Neuplatní-li stát veřejný zájem, nemůže nám náš majetek vyvlastnit, znárodnit. Zdá se, že naše ochrana je neprůstřelná, u ústavního soudu bychom měli uspět. Jsme si jistí, že za svého života vyvlastnění či znárodnění nezažijeme. Máme oprávněnou jistotu. Vyvlastnění či znárodnění za svého života nezažijeme. Z prostého důvodu.
Až dojde na proces odebírání majetku, nepůjde totiž o vyvlastnění či znárodnění. Takovým způsobem může majetek odebrat výhradně stát, nikdo jiný. Odebere-li nám majetek někdo jiný, nepůjde o vyvlastnění, znárodnění. Až dojde na proces odebírání majetku, stát v dnešní podobě pravděpodobně nebude existovat. Bude existovat něco, čemu se ve středověku říkalo purkrabství. V čele správního celku stál purkrabí, místodržící krále nebo císaře. U purkrabího si budeme moci stěžovat, ale to bude tak jediné, co budeme moci. Majetek nám odebere někdo nadnárodní, koho kvůli obtížné identifikaci můžeme nazvat „králem“. Majetek nám odebere mnoha různými způsoby: od prostého spálení katastrálních knih přes gigantickou inflaci až po naše dobrovolné odevzdání.
Porevoluční síly měly pravdu: již nikdy nezažijeme vyvlastnění či znárodnění.