Čím dál častěji a čím dál důkladněji provádíme selekci při výběru informací, kterým umožníme přístup do hlavy. Selekce probíhá na úrovni titulků, které naznačují obsah, přičemž seznam témat, kterým se cílevědomě nechceme věnovat, se rozrůstá. Jedná se o přirozenou reakci na záplavu informací a chováme se zcela přirozeně, když před záplavou zavíráme okna a dveře. Nepotřebujeme se seznámit s každou kapkou přívalu. Všechny kapky by nás spolehlivě vypláchly ven oknem na opačné straně domu.
Užíváme si příjemného luxusu nevědět všechno. Opravdu nemusíme vědět všechno. Dělíme informace na ty, které se nás bezprostředně týkají, a na ty, které jsou nám vzdálené. A to jak geograficky, tak pomyslně. Definitivně vypouštíme téma Ukrajina. Definitivně vypouštíme téma Evropská unie. Definitivně vypouštíme téma Kongo. Zůstávají témata, která nám umožňují ráno vstát, prožít klidný den a večer ulehnout. Témata, která nás přímo ovlivňují.
Nesmíme podlehnout představě, že užším výběrem informací si ochuzujeme život. Že se třeba stáváme hloupějšími, omezenějšími, ovladatelnějšími. V diskusích můžeme podlehnout pocitu nedostatečnosti, že jsme něco nevěděli. Jedná se o falešný pocit. Kromě využití chytré zásady, že čím více mluvíme, tím méně se dozvíme, lze využít k obraně jednoduchý trik: prostý dotaz na to, jak sdělená, nám neznámá informace přesně ovlivnila každodenní život toho, kdo nám informaci sděluje. Dočkáme se nečekaných odpovědí.
Nijak. V ničem. Vůbec. Ani za mák. Co je to za blbou otázku ?
Přestože je nám vtloukáno do hlavy, že jsme informační společnost, neznamená to, že budeme konzumovat jakékoli informace. Venkoncem, informace nás nenasytí. I když se staneme chodící encyklopedií a všeználkem, v břiše nám bude kručet stále stejným tónem. Informaci nezasejeme, nezalejeme a nesklidíme. Ten, který ví více, nikdy nebude kvůli tomu sytější než ten, který ví méně.
Pro nás zůstane podstatné, že víme, jak se nasytit. A to je informace, na které opravdu záleží.
Krásný rozbor. Děkuji.