Co dělat, když omylem posloucháme debatu politiků a nesouhlasíme ani s jedním proneseným slovem ? Tedy přesněji řečeno, nesouhlasíme s významem vět, s jejich vzájemnou návazností a s učiněným závěrem. Co dělat ?
Frustrace ze zjištění, že mluvící hlava žije v docela jiném světě, než je ten náš, je zdrcující. Můžeme si samozřejmě posypat hlavu popelem za omyl, že jsme vůbec dopustili, aby se k nám slova mluvící hlavy donesla, ovšem tím se naše frustrace neumenší. Už nám mimoběžná slova pronikla do mozkové kůry, kde nám působí až fyzickou bolest. Přestože jsme zareagovali rychle a zdroj hluku vypnuli, škoda již byla způsobena. Co dělat ?
Nejčastější léčbou bývá, že sdílíme bolesti se stejně postiženými, čímž se utrpení mezi nás rovnoměrně rozdělí: po tom, co jsme si vyslechli, si lačně pročítáme internetové komentáře, abychom se ujistili, že nejsme mimo. Zhusta nejsme. Trochu se nám uleví, ale příčinu potíží to nevyřeší. Vyslovené stále létá ve vzduchu jako netopýr, který do nás může kdykoli narazit a nakazit nás vzteklinou. Co dělat ?
Nemůžeme se izolovat. Přestaneme-li politiky většinově poslouchat, oni nepřestanou mluvit. Problém musíme řešit na naší straně. Ideálně působením stejné bolesti politikům.
Budou-li politici mluvit o Zeleném údělu, my budeme mluvit o Fialovém údělu.
Budou-li politici mluvit o válce s Ruskem, my budeme mluvit o válce s Amerikou.
Budou-li politici mluvit o elektromobilitě, my budeme mluvit o nepohyblivosti.
Pokud si budou politici dál dělat blázny, budeme se jako blázni smát a plácat se do kolen.