Kdo přijde po nás ?
Voláme po kontinuitě, pohříchu se ovšem nástupci vymezují vůči předchůdcům. Je totiž snazší se vymluvit na chyby předchůdců, než přiznat vlastní selhání. Kdo přijde po Zemanovi ? Kdo přijde po Fialovi ? Kdo přijde po Pekarové ? Kdo přijde po Rychetském ? Někdo daleko horší.
Rozhlédněme se kolem sebe: když naši spolupracovníci odcházejí ze svých pozic, nahrazují je noví kolegové, kteří jsou horší než jejich předchůdci. Když my sami odcházíme ze své pozice, z principu nás nemůže nahradit někdo, kdo je lepší než my. Zeman nemůže připustit, že ho nahradí lepší Zeman, Fiala nemůže připustit, že ho nahradí lepší Fiala, Pekarová nemůže připustit, že ji nahradí lepší Pekarová, že Rychetský nemůže připustit, že ho nahradí lepší Rychetský. Nástupci budou vždy horší.
Buďme rádi, že je máme. Buďme rádi, že se navzájem nesnášejí a dělají si naschvály. Buďme rádi za mstivého ironika, buďme rádi za politologického teoretika, buďme rádi za plachou intelektuálku, buďme rádi za ambiciózního mudrce. Až se jednou sejdou všichni čtyři k obědu jedním příborem, budeme všichni v uniformě a provolávat Sláva Česku (pravděpodobněji Sláva Böhmen).
Není rozumné toužit po změně k lepšímu. Rozumnější je toužit po životě, ve kterém žádné změny nepotřebujeme.
Máme totiž kontinuitu rodiny.