Zatímco se americká kinematografie utápí v genderu a barvě kůže, roste kinematografie ruská (Эпидемия), sice financovaná kapitálem Netflixu (což se odrazilo v poslední scéně osmidílného filmu), ale stavěná na domácích intelektuálních zdrojích (předloha: Яна Вагнер; scénář: Роман Кантор, Алексей Караулов; režie: Павел Костомаров).
Máme-li v oblibě katastrofické filmy a nelibě neseme v nich použité nereálné (sci-fi) prvky, jsme pravděpodobně těmi, kdo v takových filmech vyhledáváme scény, jež působí nereálně jen zdánlivě. Tušíme, že takto by to mohlo být, a jednou si na to v podobné situaci vzpomeneme.
V katastrofickém filmu Эпидемия se po vypuknutí epidemie objevuje skupina profesionálně vybavených a profesionálně vyzbrojených mužů, kteří vykrádají domy. Odhlédneme-li od komického momentu, kdy skupinu zajímá v době epidemie krádež televizoru, činnost skupiny je dobře organizovaná a efektivní. Stane se pravděpodobně rozhodující silou ve vývoji epidemické situace. Skupina je autonomní díky nezařazení do vyšších struktur řízení, je operativní díky neomezením, vyplývajícím z nařízené strategie a taktiky, a je efektivní díky přístupu k materiálně-technickému zabezpečení. Tak vypadá kandidát na přežití. Nemilosrdně a bezcitně chrání sám sebe.
Až přijde reálná katastrofa, budeme chtít přežít. Budeme muset být autonomní, operativní a efektivní. Takovou přirozenou skupinou by mohla být rodina. Rodina má ovšem slabé předpoklady k přežití kvůli svým slabým článkům, kterými jsou ženy, děti a starci. Přesto jim Голливуд dává šanci.
Zatímco se Hollywood vysiluje hledáním klapky ze správné sexuální menšiny, Rusové přemýšlejí autonomně, operativně a efektivně v delším časovém horizontu. Chtějí se dožít nejen filmového happy-endu, ale chtějí přežít i po titulcích a stažení opony. Proto dávají přednost před americkým hrdinou, co zachrání (americký) svět, rodině i s jejími slabými články.
Ti z nás, kteří útočíme na rodinu, žijeme v zajetí kinosálů. Po titulcích a stažení opony nás nic nečeká.