Převzatá myšlenka, použitá sice v konkrétních souvislostech náhorně-karabašské války, ale použitelná i v obecných souvislostech, zní:
„Většina z nás je přesvědčena, že vnější nepřítel vždy přispívá ke stmelení národa, což nakonec vede národ k vítězství. Přitom však zapomínáme na možný druhý výsledek této jednoty. Národ buď vítězí, anebo umírá.“
Připustíme-li, že my Češi máme nějakého vnějšího nepřítele, můžeme se pokusit ho definovat. Máme-li jeho definici, můžeme zkoumat, zdali nás stmeluje (alespoň tedy většinu z nás). Zjistíme-li, že vnější nepřítel nás opravdu stmeluje, můžeme posoudit, k čemu máme blíž: zda k vítězství, nebo k umírání. Prvním krokem je tedy nalezení vnějšího nepřítele.
Přirozenými nepřáteli národa jsou jiné národy. Nejbližšími nepřáteli mohou být Němci, Rakušané, Poláci a Slováci. Představa útočících Slováků je poněkud směšná a dva ze tří Rakušanů jsou Češi. Zbývají Němci a Poláci. Oba národy si již nepřátelství vyzkoušely. Oba národy mají touhu vládnout Evropě (přinejmenším Střední Evropě) v genetickém kódu. Odhodlání Němců je vyšší, a navíc jim trvale dáváme najevo, že se nebudeme stmelovat všichni. Tím je daný druhý krok.
Selbstverständlich, takto definovaný vnější nepřítel bude přispívat ke stmelení národa. Oportunistická menšina sice přeběhne na druhou stranu, ale stále nás bude dost, kteří odmítneme rozpuštění v evropském kotli národů (evropskoasijskoafrickém národu). Narodili jsme se jako svébytní a chceme umřít jako svébytní. Třetí krok je nasnadě.
Češi buď vítězí, anebo umírají. S jistou dávkou předvídavosti můžeme určit, co se nám úspěšně povede. Křesťanských Arménů jsou 3 milióny. Turkických Azerbajdžánců je 10 miliónů. Po vzoru Arménů uděláme alespoň pořádný povyk.