Kdo z nás pracoval nebo pracuje u policie, víme, že jeden policista může zpracovávat najednou třeba 40 trestních spisů. V hlavě si nosí informace ze čtyřiceti případů a musí si dávat pozor, aby se mu nepomíchaly. Nejde všechno zapisovat, v operativě na to není čas. Bylo pak by nešťastné někoho obžalovat za trestný čin, který patří do jiného případu. Riziko vzniku informační směsi v hlavě policisty není zanedbatelné. Představme si žongléra, jak si pohrává se čtyřiceti míčky ve vzduchu.
Když se díváme na kriminální film, máme pocit, že vyšetřovatel vraždy je zaměstnaný jediným případem, který 24 hodin denně a 7 dní v týdnu zkoumá, aby nám před závěrečnými titulky vítězoslavně oznámil, kdo je vrah. Sledujeme jeho úvahy a postupně odhalujeme jednotlivé indicie spolu s ním. Jeho úvahy, tím pádem ani naše uvahy, nic neruší, žádné vsuvky z jiných devětatřiceti případů. Před závěrečným výrokem jsme si také téměř stoprocentně jisti, protože stejně jako on jsme se mohli soustředit na řetěz důkazů, na jehož konci neomylně najdeme pachatele. Vyruší nás maximálně praskání popcornu mezi zuby diváka v sousední řadě.
A nyní si představme, že každých pět minut během dvouhodinového filmu k nám přijde uvaděčka a bude nás tahat za ruku do jiného kinosálu. Buď ji odbudeme, a pak nemáme 40 trestních spisů, anebo se necháme odtáhnout, a pak netušíme, kdo je vrah. Taková je práce policisty.
Jaká z toho plyne výhoda pro nás ? Když nás začne policista vyšetřovat a my mu popleteme hlavu informacemi z jiných trestních spisů, třeba nakonec nepozná, kdo jsme. A my budeme moct jít do kina na film s Columbem a čtyřiceti mrtvolami.