Jako rodiče máme pochopitelnou snahu vštípit dětem schopnost rozpoznávat dobro a zlo, co je správné a co je špatné, co je pravda a co je lež. Mrňousům čteme pohádky, školákům sdělujeme něco o základních lidských hodnotách a studentům vysvětlujeme náš pohled na svět. Pak potomek přijde a nepředpojatě se zeptá, co máme proti prezidentovi.
Král je tu od toho, aby kraloval. Papež je tu od toho, aby papežoval. Prezident je tu od toho, aby prezidentoval. Bez ohledu na to, kdo je králem, papežem nebo prezidentem. Tak jsme to dětem vysvětlovali od pohádky až po reálný svět. Jenže jsme udělali chybu – o věcech, které nám byly nepříjemné, jsme s dětmi nemluvili. Když se děly věci, se kterými jsme nesouhlasili, mlčeli jsme, nedokázali jsme nebo nechtěli jsme je vysvětlovat.
To je náš problém, který skrze děti posouváme do budoucnosti. To, co dnes považujeme za zlo, zůstane jako zlo existovat, co považujeme za špatné, zůstane jako špatné existovat, co považujeme za lež, zůstane tu s dětmi jako lež existovat. Zlo, špatnost, ani lež nezmizí, naopak posílí.
Zůstane tu ničivý multikulturalismus a posílí. Zůstane tu šílený environmentalismus a posílí. Zůstane tu bezpohlavní genderismus a posílí. Zůstane tu nespravedlivý menšinismus a posílí. Naše děti, aby přežily, budou se muset stát multikulturalisty, environmentalisty, genderisty, menšinisty.
A to všechno proto, že jsme byli mlčící většinou.