Stává se nám poslední dobou poměrně častěji („poměrně“ ve smyslu, že to lze vyčíslit poměrem), že osobu proti nám stojící neumíme sexuálně zařadit („sexuálně“ ve smyslu, že nelze rozpoznat, zda je muž nebo žena). Náš mozek reaguje přirozeně – neklidem.
Potkáme-li cizí osobu, do její identifikace se zapojují všechny naše smysly. Je-li nám dovoleno, tak také hmat a chuť, ale především sluch, čich a zejména zrak. Aniž si to uvědomujeme, naše smysly ve zlomcích vteřiny vyhledávají typické identifikační znaky, aby náš mozek naproti stojící osobu označil za muže nebo za ženu. V jednom případě ji mozek vyhodnotí jako sexuální konkurenci, určenou k eliminaci, ve druhém případě jako objekt, určený k proměně stojící osoby v ležící osobu (a k šíření našeho genetického kódu).
Nemá-li naproti nám stojící osoba žádný identifikační znak, náš mozek je zneklidněn. Je to muž nebo žena ? K čemu je takové stvoření dobré ? Pokud bychom v té chvíli měli hlavu strčenou v magnetické rezonanci, naše neuronální síť, zodpovědná za zpracování smyslových vjemů, by vysílala viditelnou poplašnou zprávu.
Počet mužů „chlapáků” a počet žen „fíííha“ klesá. Pravděpodobnost, že na ulici potkáme UWO (Unidentifiable Walking Object), stoupá. Testosteron a estrogen se kanibalizují. Chtělo by se říct, že muži se stávají ženami a ženy se stávají muži, ale to nevystihuje situaci. Muži i ženy se stávají neidentifikovatelnými chodícími objekty.
Náš limbický systém, který je odpovědný za naše emocionální a instinktivní chování, se nedostatkem podnětů dostává na sucho. Spolu s neklidem zasaženým žíhaným tělesem vzniká ďábelský koktejl – místo podání ruky se zdravíme dotekem lokte.
Hrůza je tu. Coitus získává své alter ego – loctus.