Někteří z nás jsme osobně zaslechli větu: „Povstaňte a vyslechněte rozsudek jménem republiky.” Slovu „povstaňte“ jsme rozuměli, a proto jsme povstali. Slovu „vyslechněte“ jsme rozuměli, a proto jsme vyslechli. Sousloví „rozsudek jménem republiky“ jsme někteří z nás bez přemýšlení rozuměli jako autoritativnímu rozhodnutí státní moci, jiní jsme se to měli složitější.
Soudce, vyslovující obrat „rozsudek jménem republiky”, tím nemyslí nic zlého. Jako, že by se alibisticky schovával za nějakou republiku, když posílá stranu poraženou do vězení. To republika označila pana X za zloděje a napařila mu šest let natvrdo. On, soudce, s tím nemá nic společného, jen to tady na požádání republiky jejím jménem čte. Tak to není. Je to horší.
Soudní rozhodnutí nedělá republika, ale konkrétní člověk. Konkrétní člověk vezme tužku – dnes klávesnici – a napíše, kdo půjde do tepláků a na jak dlouho. Konkrétní člověk rozhoduje o osudu pana X. Pokud by tito dva lidé spolu seděli u stolu, soudce S by vyslovil názor, že pan X by měl sedět šest let v cele, pan X by vyslovil názor, že nesouhlasí a že pan S by měl sedět x let v cele, a pan S by zase oponoval a pan X by oponoval a nakonec by si asi dali do zubů a do cely by nešel nikdo, zato by oba šli na zubní ambulanci. Tam by vypověděli, že každý svým jménem vymlátil tomu druhému x zubů. Každý svým jménem.
Každý z nás totiž koná výhradně svým jménem. Kdokoli koná cizím jménem, nenáleží mu ochrana za konání. Právo na ochranu náleží výhradně tomu z nás, kdo ctí povinnost odpovědnosti za své konání. Právo a povinnost jsou neoddělitelné strany téže mince.
Snad se jednou dočkáme věty: „Povstaňte (my: povstaneme) a vyslechněte (my: vyslechneme) rozsudek mým jménem…” (my: rozestoupíme se, aby soudce mohl straně poražené vyrazit tři zuby).