Na otázku, zda lékaři nepromrhali naši důvěru nejednotným vystupováním ohledně koronaviru, lékař epidemiolog Prymula odpověděl:
„Ta komunikace je opravdu nešťastná a asi se na tom podílejí masmédia tím obrovským prostorem, který tady je. A ten prostor už nejde naplnit jenom těmi ‚odborníky‘, ale dostávají prostor všichni. A ten laik musí být zmatený.” Po doplňující otázce pokračoval:
„Tohle je věc, která je dominantně lékařského rázu, a je opravdu nedobré, že tady vystupují lidé…kteří nemají to primární vzdělání. A já si také nedovedu představit, že bych diskutoval o tom, jak vést nějaký chirurgický zákrok nebo jak léčit onkologického pacienta. A tady v tuhle chvíli opravdu ta důvěra byla ztracena.“
(Roman Prymula, 16.9.2020)
Názor na koronavirus vyslovují stomatologové, kardiologové, diabetologové, psychiatři, sexuologové, chirurgové i praktičtí lékaři. Matou nás tím, že současně mají před jménem MUDr a současně tvrdí, že rozumějí epidemiologii. U politiků, politologů, novinářů či umělců jsme zvyklí na to, že mluví o něčem, čemu nerozumějí, ale lékařům máme sklon věřit. Změňme přístup. Ve věci epidemie koronaviru naslouchejme jen epidemiologům. Musíme si ovšem poradit s nečekaným háčkem.
Přestože existuje Pandemický plán, Epidemický plán nemáme. Jelikož neexistuje definice epidemie (kotvící např. 1600-1800 nemocných na 100000 obyvatel), v libovolný okamžik může být pro různé epidemiology aktuální stav epidemický nebo nemusí. V tu chvíli na názoru epidemiologa nezáleží, neboť epidemie může být nebo nemusí. Ani nasloucháním epidemiologům si tedy nepomůžeme.
Fakta bychom mohli nalézt u autora koronaviru. Ten přesně ví, co vyrobil, a má znalosti tam, kde my tápeme. Potíž je v tom, že nevíme, kde autor přesně sedí. Tudíž nám nezbývá nic jiného, než se obrátit k poslední instanci. K patologům.
Jakmile patologové shromáždí reprezentativní data napříč všemi pohlavími, věky, barvami kůže, náboženstvími, sexuálními orientacemi a majetkovými poměry, budou moci věrohodně sdělit, co to je a jak se to chová. Pak budeme stoprocentně vědět, co jsme to měli a jak jsme se měli bývali chovat.