Čeká nás deanonymizace internetu.
Povinnost mít jméno a příjmení vyplývá ze zákona o matrikách (Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení), podle kterého se „do knihy narození zapisuje jméno, popřípadě jména a příjmení dítěte“. Už o doby vlády Marie Terezie je nepřípustné, aby jedinec neměl jméno nebo příjmení. Přitom „člověk, který v právním styku užívá jiné jméno než své vlastní, nese následky omylů a újem z toho vzniklých“ (§ 77 občanského zákoníku). Budeme-li chtít nechat se zapsat pod mononymem (Rafael, Madonna), matrikář s námi vyběhne a přitom na nás bude volat mnohými jmény.
Právní podklad pro to, abychom na internetu vystupovali sami za sebe, existuje, máme jméno a příjmení. Technický podklad pro to, abychom na internetu vystupovali sami za sebe, rovněž existuje, naše ztotožnění je snadno programovatelné. Co neexistuje, je vůle.
Vystupovat pod identitou, jež není zapsaná v matriční knize, je nesmírně pohodlné. Rozvazuje nám ruce a zejména pusu. Co bychom se neodvážili vyslovit z očí do očí, pod anonymním identifikátorem vyštěkneme jako odvázaný pes. Nehrozí nám rána klackem. Deanonymizace internetu vyčistí mezilidskou komunikaci. Jakmile se naplní vůle šéfa programátorů, naše poštěkávání z internetu zmizí.
Internet nebyl zamýšlen k anonymní komunikaci. Neexistuje důvod, proč by nezamýšlený stav měl přetrvávat. Jakmile převládne vůle nezamýšlený stav ukončit, právně a technicky se tak stane přes noc. Ještě si naposledy štěkneme a zmlkneme.