„Nepřenosná rodičovská…souvisí se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady EU o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob, s tzv. work-life balance směrnicí. Jakožto členský stát EU jsme povinni tento právní předpis, obsahující řadu opatření, převést do naší národní legislativy.“
(Jana Maláčová, 8.8.2020)
Work-Life Balance Directive vstoupila v platnost 1. dubna 2019 a máme tříletou lhůtu na převedení. Symptomatické je, že vzápětí po schválení se nezvedla vlna odporu, anebo ještě lépe před schválením, až teprve nyní. Z toho vyplývá oprávněná obava, co dalšího evropští zastupitelé mezitím schválili a co nás bude dál šokovat. Prostě o tom nevíme, protože musíme hákovat v kolbence a na pitomosti nemáme čas. Přitom by stačilo tak málo – škrtnout článek 20, odstavec 1: „Member States shall bring into force the laws, regulations and administrative provisions necessary to comply with this Directive by three years after the date of entry into force of this Directive.“ a nahradit ho svobodnějším odstavcem:
„Whoever thinks that this Directive is a bulshit, he may handle it accordingly.“
Zvykněme si, že nejsme povinni, že nemusíme, že čím blíže je zastupitel, tím rozhodnější má slovo. V případě mimina je to matka a ta rozhodne. Případně otec, pokud v zájmu vyváženosti otěhotní a porodí.