5.7.2020 17:54 HRANICE
Po 1. světové válce měla východní hranice Polska probíhat podél tzv. Curzonovy linie (moskevská dohoda 1919), která přibližně odpovídala současné polské východní hranici (jaltská dohoda 1945). Polsko však až do roku 1939 končilo daleko za ní (rižská dohoda 1921), ke Druhé polské republice patřila podstatná část dnešního území Běloruska a Ukrajiny. Když Stalin s Hitlerem uzavírali Dohodu o neútočení, dalo se předpokládat, že Sovětský svaz bude chtít znovu prosadit Curzonovovu linii.
„Как свидетельствуют документы, пункт 2 Секретного протокола к Договору о ненападении между Германией и СССР от 23 августа 1939 года устанавливал, что в случае территориально-политического переустройства областей, входящих в состав Польского государства, граница сфер интересов двух стран должна ‚приблизительно проходить по линии рек Нарева, Вислы и Сана‘.“
(V. Putin: 75. výročí Velkého vítězství: společná odpovědnost za historii a budoucnost, 19.6.2020)
Když si dáme práci s vyhledáním toků řek Narew, Visla a San, zjistíme, že ze strany Stalina opravdu nešlo o „dělení Polska“, ale o restauraci závěrů 1. světové války. Navzdory povídačkám o sovětsko-německém půlení Polska.
Bez ohledu na všechny možné dohody, hranice nemáme tam, kde si je nakreslíme, ale kde si je ubráníme. Sověti ztratili Curzonovovu linii porážkou u Varšavy. My můžeme také ztratit různé linie porážkami. Probíhá-li česká hranice řekou, pohořím nebo loukou, nebude tudy probíhat jen proto, že se potentáti tak dohodli. Garance hranic není založena na podpisu diplomatickým perem, nýbrž na přítomnosti ozbrojené síly na řece, pohoří či louce.
Hranice čehokoli – třeba našeho způsobu života – zůstane tam, kde máme pušky a děla.