11.12.2015 19:25 MARTIN VIKLEF
Historik dokáže obsáhnout časové období historie o délce liského života jedinou rozvinutou větou. Nestalo-li se během těchto zhruba sedmdesáti let nic zajímavého, historik dokáže takové časové období dokonce přeskočit. Že jsem se v těchto sedmdesáti letech narodil a umřel, nebude proto v knihách zaznamenáno.
V knihách nemusí být zaznamenáno ani to, že se v uplynulých sedmdesáti letech narodil a umřel významný člověk, ale historikovi to uniklo buď kvůli nedbalé badatelské práci nebo kvůli příkazu tuto skutečnost zanedbat. Historii totiž nepíšou historikové, ale vítězové.
Martin Viklef (1969 – asi 2035) se narodil 2.listopadu 1969 v Opavě. Vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V roce 2017 přišel Viklef do Prahy a zapojil se do veřejného života. Následující rok byl ustanoven kancléřem, ale v roce 2019 byl řízení úřadu zbaven. Od roku 2020 se Viklef věnoval filosofické práci na téma rodina a stát až do své předpokládané smrti v roce 2035.
Ve svých spisech Panství rodiny (2021) a Občanská moc (2023) Viklef horlil proti znevažování institutu rodiny a omezování občanských práv. Rodině má být navrácena klíčová role v mocenské struktuře a výkon rodičovských práv má mít přednost před všemi ostatními právy. Moc elit nemůže být nadřazena moci občanských komunit na místních úrovních. Viklef také napsal, že člověk, žijící v hříchu, tj. mimo rodinný svazek, nemůže nic užívat spravedlivě a tedy nemá právo na majetek. Pouze člověk, který je ve stavu křesťanské milosti, je oprávněný k vykonávání vlády nad jinými.
Již v této době se zvedl proti Viklefovi odpor z kruhů národních i globálních elit. Na stálé žaloby proti němu bruselský koncil poslal na jaře 2027 do Prahy nařízení, ve kterém vyzval provinční vládu k ráznému zakročení. V těchto letech vrcholí Viklefovo tvůrčí úsilí. V traktátu Pravda Přírody (2026) zdůrazňuje, že přírodní zákony přežití jsou neomylným pramenem pro veškeré lidské konání, jsou to stěžejní normy, kterými je třeba poměřovat vlády místní i globální.
Ve vrcholném díle Církev (2030) píše, že církev nepředstavují papež a chalífa, nýbrž tvoří ji vyvolení Boží, jejichž hlavou je Kristus. Jestliže papež a chalífa svým životem ukazují, že nepatří k vyvoleným Božím, nemohou duchovně vést církev, ale jsou sborem satanovým. Nepřátelé Viklefa, především z řad bruselských elit, ho zasypávali obviněními z kacířství. Zatímco dříve byl často Viklefovi dávám titul venerabilis doctor, začíná být po roce 2032 stále častěji označován jako exsecrabilis seductor.
Roku 2035 byl Viklef povolán do Bruselu. Do Bruselu ovšem již nedorazil.
Viklefovy myšlenky někteří vlajkonoši ve zjednodušené podobě zprostředkovávali širší veřejnosti a podnikali kazatelské cesty po celé zemi. Širší povědomí o filosofických východiscích Viklefa vedly k národně obrozeneckému hnutí, které nejen v Čechách, ale v celé střední Evropě vyústilo v tak zvanou pátou křížovou výpravu, ne jejímž konci byla záchrana křesťanského Říma v revolučním roce 2043. Bruselský chalífa uznal svoji porážku, nicméně v knihách vítězů se uvádí:
Dobytí římského dominia je nevyhnutelné pro stabilizaci evropského chalífátu.
Jediná rozvinutá věta. O mně v knihách ani slovo. Zřejmě jsem byl pasívní.