Posttraumatický šok ze zabití prvního nepřátelského vojáka je tak obrovský, že použití psychotropních zklidňujících prostředků je naprosto nevyhnutelné. Kdo z nás to zažil, nerad na to vzpomíná: byl to ještě kluk, který k nám stál zády, na hlavě měl brýle a v rukou ovladač dronu a ani jsme na něho nezavolali, aby se otočil.
Mluvit o válce se nám nechce. Politici by měli hlásit, kolik zabili vojáků, než začnou mluvit o válce. Politik před debatou ukáže, kolik zabil dospělých vojáků. Neukáže-li nic, jeho slova o válce nemají žádnou váhu.
Jen ten, kdo zabil, nevynáší rychlé soudy. Jen ten, kdo zabil, zvažuje každé slovo. Jen ten, kdo zabil, ví, o čem mluví, přestože má hrdlo stažené hrůzou, když účinek fentanylu odezněl.
Kolik už jsme slyšeli rychlých a nepromyšlených soudů od lidí, co nemají hrdlo stažené hrůzou. Kdo má zvítězit a kdo má být poražen a jak se na tom my máme podílet. Přitom znovu vidíme záda toho kluka a slyšíme se, jak nevoláme, aby se otočil.
Až budou politici sedět u kulatého stolu, nikdo z nich nebude žádat o odpuštění. I když na ně budeme křičet, aby se otočili.